Lov
Orava 2009
Stejně jako loni, i letos jsme po domluvě s Mirou vyrazili na lov jelenů na Oravu. Samozřejmě i s Argem a vším potřebným, tedy spoustou uzeného, rumu a podobných věcí nutných k přežití v divočině:-)
Po příjezdu do Nižné jsme se přivítali s domácími, přeložili věci ze škodovky do škodovky, přibrali pilu a zbraně a hurá do hory. Počasí bylo chladné, na zemi ležel mírný poprašek sněhu, ovšem nebyl zrovna čas úplňku. Taky nám Mira cestou vylíčil, že letos docela řádí vlci, že jim roztrhali nedávno kus a taky, že jednoho vlka letos ulovili.
Škodovkou se nedá dojet až k chatě, takže jsme veškerou výbavu a jídlo naložili na záda a šlo se. Chata je ale kousek, takže to bylo v pohodě. Na místě jsme se hned vybalili, zatopili a na přivítanou si taky připili. No a pak už nás čekalo jen příjemné posezení, povídání a čekání na dobu, kdy chlapi mohli vyrazit s flintama a já si šel sednout na posed s dalekohledem. Bohužel celý víkend nás provázela mlha, viděl jsem dva srnčí kusy a dva kusy neučité, ale řek bych, že dle velikosti to byla vysoká. Jak už jsem se zmínil, byla mlha a možná i díky letošní aktivitě vlků zvěř nevytáhla a tak jsme letos nebyli úspěšní. To ale nezkazilo radost z mysliveckého zážitku, který nám tenhle víkend na Oravě přinesl. Mimo to jsem tam na chatě nechal goráčovou bundu a futrál na dalekohled, ten možná někde na posedu, nevím... Pár fotek je k vidění na rajčeti.
Orava 2008
Už dávno náš děda Leon jezdil k Lamžům na Oravu na lov a i když už děda i starý pan Lamžo loví v lesích svatého Huberta, jejich synové udržují Česko-Slovenské přátelství dál a proto jsme s otcem rádi přijali pozvání od Miry Lamži na lov jelena na Oravě.
Vyrazili jsme i s Argem dopoledne 12.12. autem plně naloženým proviantem a pitným režimem, kterého, jak se později ukázalo, byl nedostatek:-) směr Slovensko, obec Nižná.
Po obědě jsme byli na místě, přivítali se a vyslechli si plán lovu. Jelikož chata v horách byla ještě dnes obsazena, měli jsme vyrazit na čekanou z Nižné a zase se pak vrátit zpátky a na chatu se přesunout až v sobotu. Tak se také nakonec stalo. A než jsme vyrazili Nivou do hor, povídalo se chvíli u rumu a čaje.
Po dojezdu na místo jsme si domluvili signály a rozdělili se. Miro odešel k jednomu posedu, my s otcem a Argem k druhému. Z posedů bylo krásně vidět na krmeliště, kde by snad měla přijít zvěř. Arga jsem nechal nějakou hodinu pod posedem, byl potichu, ale když se občas pohnul, praskaly pod ním větvičky, takže jsem ho nakonec vynesl na posed, který byl perfektně vybaven, pod zadky jsme si dali samonafukovací polštářky, za záda opěru a každý jsme koukali jedním okýnkem ven. Občerstvovali jsme se horkým šípkovým čajem, který nám Marta uvařila z šípků vlastnoručně natrhaných a usušených. Na čekané se toho moc něděje, člověk sedí na posedu, pozoruje okolí a čeká, zda se objeví zvěř. I když jsme byli dva, nemohli jsme si povídat, abychom nedělali hluk a zvěř nerušili. Po delší době pak ticho prořízl výstřel, vzápětí druhý a po chvilce i třetí. Chvilku na to od Mirova posedu zablikalo světýlko, což bylo ono smluvené znamení a my jsme tey vyrazili. Miro střílel na divočáka, údajně dostal zásah, zakvičel a táhl se po předních, ale po třetí ráně byl ten tam. Chvilku jsme místo procházeli s baterkama, ale nic jsme neviděli. Argo taky nijak nereagoval, takže jsme se rozhodli, že ráno půjdem na dohledávku. Opustili jsme tedy les a vrátili se domů. Vše jsme ještě do večera probírali u rumu a čaje a jak nás pomalu zmáhala únava, odebírali jsme se spát. Argo měl ustláno v kotelně na vlastní dece.
Ráno byl budíček v pět hodin, protože dohledávka byla domluvena na šestou. Takže proběhla snídaně, rum už nebyl, tak jsme si dali něco borůvkového a čekali, až přijede Andrej se svým slovenským kopovem. Arga jsme nebrali, jednak zatím nemá zkušenosti a taky aby se tam nemotal a nerušil práci barváře. Jenže ten jaksi žádnou práci neměl, nikde ani kapička barvy, tak s ním Ajo chodil po okolí, pes sice dvakrát začal hlásit, ale po divjakovi ani stopy. Tedy stop plno, ale po raněném ani jedna. Vrátili jsme se tedy domů a rozhodli se, že po obědě vyrazíme na chatu. My jsme se pak šli s Argem projít po okolí, protože na dvorek jsme ho nemohli pustit na dlouho, protože ten u Lamžů obývají tři hafani - dva baseti a jeden kokr a dávali Argovi zabrat, neustále na něj štěkali, až z toho byl celý nesvůj.
Asi kolem třetí jsme konečně vyrazili na chatu do hor. Naložili jsme jídlo, rum, zbraně a další potřebné věci do nivy a vydali se na cestu. Ta sama už byla zážitkem, jak jsme zdolávali zdánlivě nesjízsná stoupání po zablácených lesních cestách. Na chatě jsme složili materiál, naštípal jsem dřevo, zatopilo se a donesla voda, prostě se udělalo vše potřebné, než příjde tma. V chatě totiž není elektřina, takže se sedí při svíčkách a baterkách. Pokud tedy není nainstalována baterie třeba z traktoru, díky které se pak dá v chatě i trochu svítit. Ještě jsme se posilnili a vyrazili k posedům. Miro mi svěřil flintu a dovedl mě na místo. Vylezl jsem na kazatelnu, pěkně se uvelebil a poprvé obhlídl okolí. Viděl jsem krásně na krmeliště, které bylo přímo před posedem. Čekal jsem na posedu zhruba od čtyř odpoledne do dvou do rána, za celou dobu jsem si jen na chvilku zdříml, ono se totiž ani moc spát nedalo, před půlnocí přišly na krmeliště dva kusy, nejprve jsem myslel, že jde o srnčí, ale pak se mi to zdálo nějaké velké. Ve svitu úplňku jsem koukal dalekohledem jako blázen. Na chvíli jsem vzal do rukou flintu, ale pak jsem si vše rpzmyslel, na střílení budu mít ještě dost času. Jeden kus na chvíli lehnul do sněhu vedle krmeliště, ale pak oba dva odešly zpět do lesa. Po půlnoci, to jsem trošku usnul, mě probudil rachot v lese. Za chvíli zase utichl a pak na louku vyšli čtyři divočáci. To byl další skvělý zážitek, pozoroval jsem je, jak se rýpou v krmelišti, ale moc dlouho tam nevydrželi a po chvíli zmizeli v šeru lesa. Ještě nějakou dobu jsem pozoroval okolí, ale začala mi být zima od nohou, tak jsem se rozhodl vrátit. Na chatě už byl Miro i taťka, ale už žádný rum. Dal jsem si ještě něco k jídlu a šel spát. Muselo se sice každou chvíli vstát a přiložit, ale moc dlouho jsem stejně nespal, kolem půl páté se vrátil Miro, který ještě vyrazil na posed a hlásil, že střelil jelena. Jak říkám, žádný rum už nebyl, tak jsme popřáli úspěšnému lovci a ještě šli spát. Po osmé jsme vyrazili na místo, nechal jsem Arga, aby si jelena sám našel, nejprve se na něj nedůvěřivě koukal, olízl barvu a pak už ho chytil za kýtu a chtěl ho aportovat:-). Přihlížel jsem vyvrhování, pak jsem vnitřnosti odtáhl do lesa a jelena jsme naložili do nivy. Na chatě jsme sbalili věci, uklidili, donesli čerstvou vodu a vydali se domů. Jelena jsme odvezli k jednomu z členů sdružení a to už se začali scházet i ostatní členové, které zatím Miro obvolal. Bylo vidět, že jsou sehraný tým, jelen byl rychle stažen, s ním i dvě flašky kořalky, pak naporcován a to už jsme si v loveckém salonku pochutnávali na jelení spodní svíčkové, mňam, ještě teď, když píšu, se mi sbíhají sliny. Každý dostal svůj podíl nasa a kostí a mohli jsme jet domů, kde nás už čekal oběd. Po krátké siestě, to už se začalo stmívat, jsme se rozloučili, popřáli si hezké svátky a vyrazili k domovu. Já ale špatně poslouchal, že mám odbočit na jisté křižovatce vlevo, takže jsem jel do prava (otec dřímal,takže nenavigoval) a najednou koukám a jsem v Polsku. Takže jsme si trošku zajeli, ale pak už byla cesta v pohodě a domů jsme šťastně dojeli.
